FILTRAČNÍ TKANINY

Vazbou tkaniny se rozumí způsob vzájemného provázání soustavy osnovní a útkových nití. Osnovní a útkové nitě mají vždy na sebe kolmou polohu a kříží se buď tak, že v jednotlivém vazním bodě je nahoře osnovní nebo útkové nit. Vazba tkaniny se znázorňuje zakreslováním do vzornice, ve které se osnovní vazní body zakreslují, útkové se vynechávají. Podle zastoupení osnovních a útkových vazních bodů se vazby tkanin rozdělují na:

• Osnovní
• Útkové
• Oboustranné

Osnovní a útkové nitě se v tkanině v určitém místě kříží. Tomuto místu se říká vazní (někdy i vazný) bod nebo také vazná buňka. Jedná se vlastně o okolí jednoho zakřížení osnovní a útkové niti. Jestliže je osnova nad útkem, potom se tomuto křížení říká osnovní vazní bod, který se ve střídě zakresluje černou barvou a na zbylé části vzornice červeně. Nachází-li se útek na osnovou, jedná se o útkový vazní bod, který se ve vzornici nezakresluje.

S výjimkou plátnové vazby, kde se vždy kříží jedna osnovní nit s jednou nití útkovou, se flotáží popisuje neprovazující volně ležící úsek niti ve vazbě tkaniny. Použitím vyšší flotáže je možno docilovat vyšších dostav tkaniny, protože nitě mají v tom případě více prostoru se přímo dotýkat.

Vazba tkaniny se zakresluje do vzornice – rastru s čtverečkovaným členěním, kde svislé mezery představují osnovní nitě, vodorovné mezery potom nitě útkové. Osnovní nitě mají pořadí zleva doprava, útkové nitě zdola nahoru.

Základní vazby filtračních tkanin se v nejzákladnějším členění dělí na 3 základní druhy:

• Plátnová – má nejmenší střídu (2 osnovní a 2 útkové nitě), které se opakovaně střídavě provazují, vazní body se vzájemně dotýkají ve všech směrech
• Keprová – má nejmenší střídu (3 osnovní a 3 útkové nitě), které se opakovaně střídavě provazují, vazné body se dotýkají v jednom směru
• Atlasová – má nejmenší střídu (5 osnovních a 5 útkových nití), které se opakovaně střídavě provazují, přičemž vazní body se vzájemně nedotýkají

Plátnová vazba je nejjednodušší a nejpoužívanější vazbou. Vytváří nejhustější provázání tkaniny tak, že na každé osnovní a útkové niti se pravidelně střídá jeden vazní bod osnovní a jeden útkový. Plátnová vazba je oboustranná vazba a plátnové tkaniny se tkají lícem dolů. Husté provázání plátnové vazby zajišťuje dobré zaplnění tkaniny oběma soustavami nití. Plátnová vazba vyžaduje nejmenší dostavu a má tím pádem nejnižší spotřebu materiálu.

Střída plátnové vazby má dvě osnovní a dvě útkové nitě. Jakákoliv nepravidelnost v tloušťce nití nebo nepřesnost v tkacím procesu se výrazně projeví na zhoršení jakosti tkaniny.

Při použití přízí v tkanině má na vlastnosti tkaniny v plátnové vazbě vliv i zákrut příze. Při použití stejného směru zákrutu v osnově i v útku jsou na tkanině  výrazněji vidět jednotlivé vazní body, nerovnoměrnosti v tloušťce materiálu jsou zčásti potlačeny, tkanina má drsnější omak. Při použití kombinace S a Z zákrutu je tkanina v plátnové vazbě celistvější, uzavřenější a hladší, ale v tloušťce je výrazněji nepravidelná. Vliv na vzhled tkaniny má i poměr dostavy osnovy a útku.

Osnovní a útkové nitě se v plátnové vazbě pravidelně střídají, líc i rub má tak v neupraveném stavu stejný vzhled. Plátnové tkaniny mají:

• Stejnoměrnou definovanou velikost pórů.
• Dobrou pevnost a stabilitu, ale malou splývavost

Z funkčního pohledu ve filtraci kapalin zároveň obvykle zaručují

• Vysoký záchyt částic
• Dobrou odolnost vůči zacpávání
• Průměrné oddělování filtračního koláče

Jako základní odvozené vazby z vazby plátnové rozeznáváme následující vazby:

• Ryps
• Panama

Odvozeniny plátnové vazby vznikají rozšířením vazních bodů na více osnovních nebo útkových nití (rypsové vazby) nebo současně ve směru po osnově i po útku (vazby typu panama). Vznikají tak nové druhy tkanin s odlišnými vlastnostmi. Odvozené plátnové vazby jsou vazby oboustranné a vyžadují mírně zvýšenou dostavu v porovnání s vazbou plátnovou.

Rypsové vazby jsou odvozeniny plátnové vazby, které vznikají rozšířením vazních bodů po osnově nebo po útku jedním směrem. Mohou být buď:

• Pravidelné – mají stejně široká žebra
• Nepravidelné – mají nestejně široké žebrování

Rypsy mají jemné vroubkování a podle směru tohoto vroubkování členíme rypsové vazby na:

• Podélné (útkové) rypsy – mají jemné vroubkování ve směru osnovy. Tvoří se tak, že několik sousedních osnovních nití má stejné plátnové provázání. Podélné rypsy mají na líci i rubu tkaniny převážně útkovou soustavu nití. Vazba vyžaduje řidší osnovu a velkou hustotu útků, což je výrobně málo produktivní, proto nejsou příliš rozšířené. Často se jim také říká útkové rypsy. Podle toho, zda se do útku zatkává vždy stejný počet útkových nití nebo různé počty rozeznáváme rypsy pravidelné, nepravidelné a nepravidelně rozšířené.
• Příčné (osnovní) rypsy – jedná se o nejpoužívanější rypsové vazby. Na tkanině vytvářejí příčné vroubkování ve směru útků. Tkaniny příčného rypsu mají přibližně dvojnásobnou dostavu osnovy než útku a jsou z obou stran zaplněny osnovní soustavou a útek je uzavřen mezi osnovními nitěmi. Často se jim proto také říká osnovní rypsy. Podle toho, zda se do útku zatkává vždy stejný počet útkových nití nebo různé počty rozeznáváme rypsy pravidelné a nepravidelné. Tkaniny vykazují dobrou pevnost v oděru i v tahu.
• Šikmé rypsy – vytváří na tkanině jemné šikmé vroubkování pravého nebo levého směru. Tvoří se z šestivazných a větších příčných rypsů, které vyžadují vysokou hustotu osnovy. Pravidelné šikmé rypsy mají čtvercovou střídu vazby a strana čtverce je o jednu nit větší než použitý příčný ryps. Nepravidelné šikmé rypsy mají obdélníkovou střídu vazby. Po útku je střída stejná jako u pravidelných rypsů, ale po osnově je tolikrát větší, kolik je vroubků ve střídě vazby.
• Vzorované rypsy – pro výrobu filtračních plachetek pro kalolisy se nepoužívají

Panamové vazby vznikají rozšířením vazních bodů v podélném i příčném směru. Panama je vlastně zvětšená plátnová vazba s minimální střídou 4 osnovních a 4 útkových nití kdy se nitě jak osnovní tak útkové provazují stejně. Podle společně provazujících nití se rozlišují panamy dvounitné, třínitné a vícenitné. Tkaniny jsou obvykle měkčí, ale vyžadují větší dostavu než plátnové tkaniny ze stejného materiálu. Panamové vazby dále členíme na:

• Pravidelné panamy – mají rovnoměrné znásobení osnovní i útkových vazních bodů do souměrných čtverců. Nejčastěji používaná a nejjednodušší je panamová vazba dvounitná. Ve střídě vazby má 4 osnovní a 4 útkové nitě.
• Nepravidelné panamy – mají vazní body po osnově rozšířeny o více vazních bodů než po útku, protože osnovní dostava o obvykle vyšší než útková. Rozšířené vazní skupiny vytvářejí obdélníkové obrazce osnovní a útkové.
• Vzorované panamy – pro výrobu filtračních plachetek pro kalolisy se nepoužívají

Keprová vazba je charakteristická svým šikmým úhlopříčným řádkováním. Základní keprové vazby jsou osnovní nebo útkové. Jelikož vykazují delší uvolnění nití, vyžadují pro zaplnění tkaniny větší dostavu než plátnová vazba. Keprová vazba má vyšší spotřebu materiálu a je splývavější. Je tvořena postupně tak, že na další osnovní a útkové niti je vazní bod posunut o jednu nit šikmo, takže vazní body se vzájemně dotýkají rohem. Vazba je tvořena soustavou šikmých souběžných řádků, jdoucích na povrchu tkaniny zprava doleva nebo zleva doprava. Útkové nitě jsou vázány přes 2 nebo více osnovních nití, což umožňuje obvykle docílit i vyšší dostavu. Nejmenší střída keprové vazby je tvořena 3 osnovními a 3 útkovými nitěmi. Z keprových vazeb se tvoří mnoho odvozených a kombinovaných vazeb.

Při použití přízí v tkanině má na vzhled i vlastnosti tkaniny v keprové vazbě značný vliv zákrut příze. Při použití stejného směru zákrutu v osnově i v útku je na tkanině výrazněji vidět řádkování, vazba má opačný směr řádkování, než je směr zákrutu. Pokud je poloha vláken v přízi tvořící keprový řádek stejná se směrem řádkování vazby, je řádkování méně výrazné. Při opačném zákrutu osnovy a útku a stejném směru řádků vazby s polohou vláken obou soustav nití řádkování mizí.

Keprové tkaniny jsou obvykle:

• Velmi pevné
• Více splývavé

Z  pohledu filtrace kapalin zároveň obvykle vykazují:

• Průměrnou odolnost vůči ucpávání
• Průměrnou separaci filtračního koláče

Útkové kepry jsou tvořeny převahou útkových vazních bodů a jednotlivé osnovní vazní body jsou uspořádány pod úhlem 45° (při pravém směru řádkování) nebo pod úhlem 135° (při levém směru řádkování). Jelikož je u většiny tkanin dostava osnovy větší než dostava útku, na tkanině se řádkování jeví jako strmější. Útkové kepry se tkají lícem nahoru. Nejmenší keprová vazba je třívazný kepr.

Osnovní kepry jsou častější než kepry útkové. Jsou tvořeny převahou osnovních vazních bodů. Jsou tkány lícem nahoru.

Za modifikace odvozené ze základní vazby keprové lze považovat následující:

• Zesílené kepry – mají řádkování jen jedním směrem a sestavují se ze základních útkových keprů. Ke každému osnovnímu vaznímu dobu se přidá na jednotlivé útky a ve shodném směru stejný počet osnovních vazných bodů. Maximálně lze přidat o dva body méně než je střída základního kepru- Střída vazby zesíleného kepru je shodné velikosti jako základní kepr. Zesílené kepry mají dost výrazné řádkování. Nejmenší vazbou je čtyřvazný kepr označovaný jako cirkas, který má oboustrannou vazbu tkanou lícem dolů. Větší uplatnění mají kepry oboustranné a osnovní. Základní a zesílené kepry mají ve střídě vazby pouze po jednom řádku útkové a osnovní vazby. Víceřádkové kepry potom mají jen jeden směr řádkování a čtvercovou střídu, nepoužívají se však pro filtrační tkaniny, ale pro vzorované tkaniny.
• Hrotové kepry, klikaté kepry, křížové kepry, lomené kepry, vzorované kepry – u hrotových keprů se mění směr řádkování a střída vazby je vždy obdélníková, u klikatých keprů ne rozdíl od hrotových není v jednotlivých směrech počet nití shodný, u křížových keprů se potom směr řádkování mění jak po osnovních tak po útkových nitích a tvoří čtyřúhelníkové vzorování. Lomené kepry potom mohou mít spoustu variant tvořících jednoduché geometrické tvary a u vzorovaných keprů lze dosahovat složitých obrazců. Všechny uvedené keprové vazby se obvykle nepoužívají pro filtrační tkaniny.

V atlasové vazbě se většinou vyrábí tkaniny charakteristické šikmým řádkováním různého sklonu a převážně hladkým povrchem. Vazní body atlasové vazby jsou rozloženy pravidelně a na rozdíl od keprů se nesmějí vzájemně dotýkat. Je pro ně charakteristické stoupání ve dvou směrech pod různým úhlem. Typické jsou atlasy s několikanásobně vyšší dostavou osnovních nití v porovnání s útkovými. Nejmenší střídy vazby je 5 osnovních a 5 útkových nití. Základní atlasové vazby jsou podle převládajících vazních bodů útkové a osnovní. Vyžadují větší dostavu než tkaniny keprové. Atlasové tkaniny mají obvykle:

• Vyšší hmotnost
• Hladký povrch
• Povrch mnohdy velmi lesklý na lícní straně

Atlasové filtrační tkaniny vykazují:

• Skvělou odolnost vůči ucpávání
• Výbornou separaci filtračního koláče
• Průměrnou schopnost záchytu částic

Stanovení postupného čísla atlasové vazby potřebné ke konstrukci vazby se řídí následujícími pravidly:

• Nejmenší postupné číslo je 2
• Největší postupné číslo je o 2 menší než střída vazby
• Postupné číslo nesmí být ve střídě vazby obsaženo beze zbytku
• Postupné číslo nesmí být dělitelné číslem, které je ve střídě vazby obsaženo beze zbytku

Útkové atlasové vazby jsou většinou pětivazné a větší. Vazba je sestavována podle tzv. postupného čísla, které udává, na kolikáté další osnovní niti je na příštím útku vazní bod osnovní. Útkové atlasy se tkají lícem nahoru.

Osnovní atlasy jsou častější než atlasové vazby útkové, jelikož vyžadují vyšší dostavu osnovy a nižší dostavu útku. Mají podobné uspořádání vazních bodů jako útkové atlasy, avšak jiný směr řádkování. Vazba je sestavována podle tzv. vzestupného čísla, které udává, na kolikátém dalším útku je na další osnovní niti vazní bod útkový. Ostatní pravidla jsou podobná jako pro postupné číslo. Sklon řádků je vždy větší než 45°nebo menší než 135°, je tedy strmější než u útkových atlasových vazeb. Sklon řádků se určuje spojením útkových vazních bodů na třech sousedních osnovních nitích, jejichž spojnice udává směr. Osnovní atlasy se tkají lícem dolů.

Vazby odvozené od vazby atlasové vznikají buď ze základních atlasů vhodných pro přidávání dalších vazních bodů nebo sestavením odlišné vazby. Hlavními skupinami odvozených atlasů jsou následující:

• Nepravidelné atlasy – zachovává se zásada provázání každé osnovní a útkové nitě jedním odlišným vazním bode, přičemž se vazní body nedotýkají. Nepravidelné atlasy mají čtvercovou střídu vazby a mohou být útkové nebo osnovní. Nejpoužívanější jsou šestivazné atlasy, které mohou mít různě příkré řádkování.
• Zesílené atlasy – tvořeny jsou ze základních útkových atlasů přidáním stejného počtu osnovních vazních bodů k základnímu osnovnímu vaznímu bodu směrem po útku nebo po osnově. Řádkování se stane výraznějším a povrch tkaniny hustějším.
• Přisazované atlasy, stínované atlasy – stínovanými atlasy se dociluje plastických vzorů a přisazované atlasy se používají zejména pro drobné vzory. Tyto dva typy atlasových vazeb se obvykle nepoužívají pro filtrační tkaniny.

Střídou vazby se chápe nejmenší část vazby (určitý počet osnovních a útkových vazních bodů), která se pravidelně opakuje v celé ploše tkaniny (s výjimkou provázání krajů). Střída vazby se na vzornici zakresluje v levém dolním rohu obvykle černě. Jednotlivé zakreslené střídy mohou mít tvar čtverce nebo obdélníku, obvykle vyznačovaných ohraničením červenou barvou.

Při výrobě tkaniny se vždy určuje lícní a rubní strana a to i pokud se jedná o tkaniny oboustranné. Pro rozlišení rubu a líce filtrační tkaniny platí následující pravidla:

• Líc je přední strana, určená pro pohled, rub je strana odvrácená, spodní, líc tkaniny má lepší vzhled než rub
• Na lícní straně je použit kvalitnější materiál
• Líc je obvykle jasnější, zřetelnější, má lepší vzhled. Rub textilie je neostrý, matný.
• Líc je obvykle hladší než rub a vykazuje vyšší lesk (s výjimkou hedvábí)
• Na rubu je větší nestejnoměrnost nití
• Rub textilie je drsnější, hrubší, má více výčnělků, fibril
• Vzor na rubu je méně zřetelný a kontury méně viditelné.
• Na rubní straně je větší vazební uvolnění.
• Některé textilie mají obě strany stejné, rub a líc má naprosto stejný vzhled. Tyto textilie nazýváme oboulícní.
• Filtrační tkaniny tkané keprovou nebo atlasovou vazbou obvykle mají lícní stranu mnohem hladší, lesklejší.

Pro snadnější zjištění, kde je rub a líc textilie, je vhodné ohnout roh textilie, tak aby současně byly vidět obě strany.

Pro určování osnovní a útkové soustavy nití ze vzorku filtrační tkaniny lze použít např. následující pravidla:

• Kraj tkaniny je ve směru osnovní soustavy
• Osnova je často jemnější, hustější a kvalitnější
• Je-li jedna soustava ze skaných nití, jedná se o osnovu
• Osnovní nitě mají více přímočarou polohu než útek
• Pruhované vzorování je ve většině případů ve směru osnovy
• Tkaniny se čtvercovým vzorem mají čtverce ve směru osnovy o trochu delší
• Ve směru osnovy se mohou vyskytovat stopy po třtinách paprsku

Dílec tkaniny je ucelená délka tkaniny vyrobené tkaním. Kus je ucelená délka adjustované filtrační tkaniny určené pro prodej. Dílec je vlastně množství tkaniny tvořící jediný celek při sejmutí z tkalcovského stavu. Délka vyrobeného dílce závisí na druhu a jemnosti tkaniny, na její hmotnosti, na konstrukci navíjení tkaniny a konstrukci tkalcovského stavu. Obvyklé délky dílců činí u jemných tkanin 120-500 metrů, u středně těžkých tkanin 40-150 metrů a u těžkých tkanin 60 metrů a méně. Dílec tkaniny mívá na začátku i na konci takzvaný popisovací proužek šíře 8 až 15 cm. Tvoří se tak, že se do místa oddělení zatkává více útků do společného prošlupu. Dílec lze dle potřeby dělit i na více kusů při závěrečné adjustaci. Důvodem může být jak snížení manipulační hmotnosti, tak odstranění příčných chyb ve tkanině.

Setkání je rozdíl v délce jednotlivých nití osnovy a útku po jejich utkání. Jednotlivé osnovní a útkové nitě se vzájemným provázáním zvlní a mají větší délku, než je rozměr tkaniny v příslušném směru. Setkání se vyjadřuje procentem z rozměru tkaniny. Na setkání mají vliv hlavně následující faktory:

• Délková hmotnost (neboli jemnost) druhé soustavy nití – hrubší nitě dávají předpoklad pro větší setkání.
• Hustší druhá soustava nití způsobuje větší setkání
• Volněji provázaná tkanina způsobuje menší setkání
• Hrubší nit vlastní soustavy nití způsobuje větší setkání

Setkání se vyjadřuje v procentech a vypočítá se jako rozdíl délky osnovních nití a tkaniny dělený délkou tkaniny. Např. setkání 10% znamená, že z osnovy délky 1100 m bylo vyrobeno 1000 m tkaniny (jedná se o zjednodušený výpočet, který nezahrnuje ztráty osnovy na zakládání, dotkávání a popisovací proužky.

Podobně lze vypočítat setkání již hotové tkaniny vypáráním osnovních nití ze vzorku filtrační tkaniny v délce např. 50 cm. Pokud osnovní nitě budou mít např. průměrnou délku 55 cm, bude setkání činit 10%.

Dostava filtrační tkaniny je průměrný počet nití na definovanou jednotku délky, obvykle 10 cm. Její definici stanovuje ČSN 1049-2 (800814) a ISO 7211 – 2:1984. Dostava se zpravidla liší u osnovy a útku a zároveň se u tkaniny vždy definuje jak pro osnovu, tak pro útek. Osnova má oproti útku zpravidla vyšší dostavu zejména z následujících důvodů:

• Osnova bývá z jemnějšího materiálu a vyžaduje tak vyšší dostavu
• Většina tkanin je ve směru osnovy vystavena většímu namáhání než ve směru útku
• Nižší dostava útku zaručuje vyšší výrobnost tkalcovského stavu

Určování plošné hmotnosti tkanin se v praxi nejčastěji provádí ze vzorku o velikosti 100 cm². Buď se ručně vyřezávají čtvercové vzorky o velikosti 10×10 cm nebo kruhové vzorky pomoci speciálního kruhového nože nebo raznice. Takto připravený vzorek se zváží a hmotnost vzorku se přepočítá ne gramy na m².

Nejběžnějším způsobem zjištění vazby tkaniny je její analýza pod mikroskopem. U některých hustěji dostavovaných tkanin je třeba tkaniny postupně párat a vazbu zakreslovat do vzornice. Čtvercový vzorek tkaniny se zčásti vypáře do vzdálenosti cca 1 cm a u vzniklých třásní se potom pozorují osnovní a útkové vazní body.

Dostava osnovy se určuje jako sudý počet osnovních nití na 10 cm. Pro stanovení dostavy osnovy filtrační tkaniny je vhodné provést nejméně 3 měření ze vzorků, které se ve svislém směru nepřekrývají a které jsou nejméně 10 cm od krajů tkaniny. Dostavu lze určovat různých způsoby:

• Náročnější způsob je počítání jednotlivých nití. Používá se u vazebně a barevně nevzorovaných osnov. Počet nití se určuje buď počítačem dostav (zešikmený pravítkem s lupou), nebo postupním páráním osnovních nití ze zastřiženého úseku tkaniny a následným určením jejich počtu.
• Jednodušším a přesnějším způsobem je stanovení dostavy u tkanin s výraznou vazební strukturou podle vazební střídy. Ve směru útkové nitě se na tkaninu přiloží pravítko nejméně 10 cm od okraje a spočítá se celistvý počet vazebních stříd na vzdálenost nejméně 15 cm. Výpočtem přímou úměrou se snadno zjistí počet osnovních nití na 10 cm.

Dostava útku se udává také na 10 cm, nicméně s přesností na 5 nebo 10 útků. Postup je analogický jako při určování dostavy osnovy.

U tkanin je jejich řez jedním ze způsobů znázornění provázání tkaniny. Rozlišuje řez tkaninou

• Podélný řez – vedený ve směru osnovní nitě jako nepřerušovaná čára, přičemž útkové nitě jsou zobrazovány jako kroužky
• Příčný řez – vedený ve směru útkových nití, přičemž osnovní nitě jsou zobrazovány jako plné body

Víceútkové nebo víceosnovní soustavy nití v téže tkanině používají rozlišení jednotlivých soustav pomocí barev.

Stupeň provázání tkaniny je vlastně měrný počet průchodů jedné soustavy nití z líce na rub a zpět. Zaplnění tkaniny je závislé na hustotě provázání. Při pohledu na tkaninu shora je možné zjistit její plošné zaplnění. Principiálně platí, že:

Čím je vazba volnější, tím vyšší musí být dostava tkaniny

• Vyšší dostava znamená i vyšší spotřebu materiálu
• Vyšší dostava útku snižuje výrobnost
• Volnější vazba umožňuje vyšší hmotnost tkaniny
• Volnější vazba obvykle znamená nižší odolnost v oděru

Stupeň provázání je možno vyjádřit číslem jako

Počet vazných bodů ve střídě dělený počtem průchodů útku z rubu na líc a obráceně – platí pro základní vazby

Počet řádků s rozdílným počtem průchodů ve střídě dělený podílem počtu průchodů v řádku a počtu vazných bodů v řádku – platí pro odvozené nebo volně sestavované vazby.

Příklady výpočtů stupně provázání jsou uvedeny na příkladech vazeb v následujícím přehledu:

• Plátnová vazba – stupeň provázání = 2/2 = 1
• Keprová vazba – stupeň provázání = 5/2 = 2,5
• Atlasová vazba – stupeň provázání = 5/2 = 2,5
• Rypsová vazba – stupeň provázání = 1/(2/4) = 2
• Panamová vazba – stupeň provázání = 4/2 = 2

Jednou z nejjednodušších zkoušek pro určení typu chemického vlákna je spalovací zkouška. Typ termoplastu, ze kterého bylo vlákno vyrobeno, se určuje na základě pozorování průběhu a výsledku spalování vzorku vláken. Sleduje se zejména, jak snadno lze vlákna zapálit, jaký je tvar plamene, zda vlákna hoří i po oddálení plamene, jaký je zápach plynu po uhašení a jak vypadá vzorek spalovaného termoplastu po uhašení plamene. Pro rozlišení některých termoplastů je nutné se pokusit spálit (roztavit) větší množství vláken či tkaniny a pozorovat zvláštní vnější vlastnosti jako např. tvrdost materiálu.

Posouzení pro nejběžnější typy syntetických textilních vláken je uvedeno v následující tabulce:

Materiál (termoplast)	Chování při zapálení	Tvar plamene při hoření	Hoření mimo plamen	Pach plynu po uhašení materiálu	Vzhled materiálu po uhašení	Další rozlišovací testy
Polyetylén (PE)	Lehce	Slabě planoucí modrým plamenem	Hoří dále, hořící odkapává, slabě čadí	Po uhašené voskové svíčce	Žádné rozkládání, povrch se lehce leskne	Povrch lze škrábat nehtem
Polypropylen (PP)	Lehce	Slabě planoucí modrým plamenem	Hoří dále, hořící odkapává, slabě čadí	Po uhašené voskové svíčce (intenzivnější)	Žádné rozkládání, povrch se lehce leskne	Povrch nelze škrábat nehtem
Polyvinylchlorid (PVC)	Těžce	Světlý, čadivý	Mimo zhasíná	Velmi štiplavě po kyselině solné	Silné zuhelnatění	Povrch nelze škrábat nehtem
Polyamid (PA)	Těžce	Modrý	Odkapává a ve vláknech hoří dál	Po pálené rohovině	Žlutavé bublinky s hnědým okrajem	Omyvatelný povrch, mléčně žlutá barva

Další jednoduchou zkouškou pro určení nejčastějších typů syntetických vláken je metoda měřeni hodnoty pH dýmu vláken při jejich pyrolýze. Pomoci měření hodnoty pH dýmu zkoumaných vláken při jejich rozkladu lze stejně jako u spalovací zkoušky stanovit příslušnost syntetického vlákna do určité skupiny vláken podobného chemického složení. Obvykle se postupuje tak, že se malý svazek vlákna vloží do zkumavky. Těsně nad vlákno (je třeba vyloučit dotek) se umísti pH papírek zvlhčený v destilované vodě s přídavkem povrchově aktivní látky. Zkumavka se pomalu zahřívá nad kahanem. Na základě hodnot pH dýmu vznikajícího při pyrolýze vláken je možno identifikovat charakteristické skupiny chemických vláken dle následujícího rozdělení:

Pokud je hodnota pH dymu neutrální, jedná se zřejmě o některé z vláken z polyethylenu, polypropylenu, polyvinylalkoholu nebo polystyrenu. Je-li pH dýmu nejdříve neutrální, pak slabě kyselé, půjde o polyester. Slabě kyselé pH dýmu vykazuje celulóza, silně kyselé acetát celulózy, polyvinylchlorid nebo polytetrafluorethylen. Nejdříve neutrální, pak alkalické pH dýmu je typické pro polyakrylonitril. Silně alkalické pH dýmu je význačné pro proteinová a polyamidová vlákna.

Poměrně nenáročnou metodou identifikace chemických vláken je určení jejich teploty tání, která je specifická pro každý materiál. Metoda je vhodná pouze pro chemická vlákna, která při zvyšování teploty přecházejí, tají. Měření se provádí pomocí diferenciální skenovací kalorimetrie. Postup měření je popsán v normě ISO 11357-3. Dle stanovené teploty tání pak lze usuzovat na jejich chemické složení. Teploty tání pro nejběžnější typy syntetických textilních vláken jsou uvedeny v následující tabulce:

Teplota tání (°C)	Název vlákna
163 – 175	Polypropylen
180 – 190 za rozkladu	Polyvinylchlorid
215 – 218	Polyamid 6
245 – 255	Polyamid 6.6
250 – 260	Polyester